Jdi na obsah Jdi na menu
 


Byla tady Barunka (Offce)

Barunka přijela 18.6. a odjela 26.6.

Důvod proč o její návštěvě píšu až teď je ten, že až dnes mám konečně pocit, že jsem dospala spánkový deficit, který jsem během její návštěvy nabrala.

Ale pěkně od začátku. Jak Barunku trochu znám, tak jsem čekala, že každý den zapadne do postele nejdýl v jedenáct a já si tak díky ní alespoň trochu odpočinu. Chyba! Bára většinou spala v době, když já dopisovala diplomku a v době, kdy bych potřebovala spát já se ona probouzela plná energie.

první den byl ale v pohodě. Jen jsem Barču vyzvedla na nádraží, daly jsme si kávičku v příjemné kavárničce, bára se ubytovala a vyrazili jsme na koktejl a na krátkou prohlídku města. Nic záživného. prostě pohoda. V pátek bylo nádherně, tak jsem Offci vytáhla na procházku po městě a po vinicích. Bylo to skvělé. Procházku jsme zakončily obědem a strašným spálením od sluníčka. odpoledne jsem si dovolila zažertovat, že když jdeme večer tančit a ráno před sedmou vyrážíme na výlet, měly bychom si u někoho nechat věci na výlet, abychom se pak nemusely vracet na koleje. Opravdu jsem jen žertovala, ale přeci jen jsem věci na půl cesty odnesla. Netušila jsem co se v báře skrývá. Když jsem si v šest ráno po úžasně protančené noci vyzvedávala věci a vyrážela na vlak, bylo mi jasné, že týden s Bárou ve zdraví nepřežiju. Jo a dodatečně chci poděkovat Ondrovi, který jako jediný s námi vydržel až do rána. Schodly jsme se na tom, že to od něj bylo opravdu hodně milé (nás by něco takového nikdy nenapadlo).

no a ráno se vyráželo na výlet na pobřeží. Sobota byla hnusná. strašně foukalo a bylo divně pod mrakem. Alespoň mi ale nebylo líto, když jsem ve tři hodiny zalehla a probrala se až kolem šesté. koper je ale krásné město. doporučuji návštěvu (za lepšího počasí). Byla zrovna noc muzeí, tak jsme prožili společně s našimi průvodci krásný večer v galeriích a tak. V neděli jsme zvládli úžasné a nádherné místo Piran. Taky tu strašně foukalo (a to myslím ten český význam toho slova). Ale bylo jinak nádherně. dokonce jsem se koupala až po kolena. Po cestě zpět jsme si ještě doplatily jako velké dámy příplatek na pendolino a udělaly si krátkou zastávku v Ljubljani. No město nic moc. Spíš nic než moc a to opravdu. Nenadchlo mě ničím. A to prý několik domů postavil Plečnik a ten je prý fakt dobrej. Rekonstrukce hradu se jim ale opravdu nepovedla. No nadšení nijaké.

Během dalšího týdne jsme byly na výletě v Ptuji a na Pohorje. Ať ale dělám co dělám, tak si nemůžu vzpomenout co v který den.

No ale tak ptuj. Tam bylo krásně, teda pršelo, ale prohlídka hradu byla super. za 2,50 to bylo opravdu dobré. Největší zážitek mám ale z večeře po návratu. Urvala jsem si kus zubu. Opět...Zubaře ale ještě nepotřebuju, tak snad to ještě těch pár týdnů vydrží.

A teď Pohorje. To jsou ty kopečky tady za domem, teda asi pět km pěšky za domem. Bára, která jako jediná šla spát brzy, se ráno probudila a od té chvíle jen prudila, že musíme na Pohorje. Upřímně. i kdybych sebe víc nechtěla, tak jen aby přestala opakovat Pohorje, Pohorje, tak jsem jí slíbila, že vyrazíme. Celá výprava, kromě Báry, stále ještě pod vlivem včerejší ochutnávky pravé domácí slivovice, vyrazila brzy ráno v jedenáct na 5 km dlouhou štreku k lanovce. Doběhli jsme za minutu odjezd a byla to síla. Nádherný výhled na Maribor (ale trochu dusno - všem nám nebylo úplně dobře). Nahoře jsme nafotili (Martin, Jarka, Bára a Já) mapu  vyrazili. První zastávka následovala asi po dvěstě metrech u kostelíka. Ten jsme si prohlédli a dali si konečně svačinu. To byl ten nejlepší nápad, protože to pozdější bloudění bych nezvládla hladová. Zážitek to byl úžasný. Vřele doporučuji. Stejně tak doporučuji vzít si sebou do slovinských hor kromě mapy i navigaci. Tady si moc nehrajou na nějaké ukazatele a značení je takové, že to z velké části závisí na vás, kterou trasu vyberete. Ale důležité bylo to, že byla pohoda. Bára o tom určitě napíše víc. Závěr byl jen takový, že jsme na vrcholku Pohorje po x hodinách hledání vodopádů stopli první auto, které bylo ochotné vzít 4 lidi a vyrazili do Mariboru. Snad v životě jsem nebyla tak děsně unavená, ale stálo to za to.

No a pak už Barunka odjela. A tím končí verze její návštěvy pro veřejnost. Zájemcův odvyprávím přesnější znění osobně či při soukromé korespondenci.

Jezero Bled a Bohinjské jezero

 

Jedním slovem nádhera. Úžasný výlet s úžasnými lidmi na úžasném místě. Co víc si přát?

Začátek byl sice trochu poznamenán tím, že jsem zaspala, a to docela slušně. Ve chvíli kdy jsme měli odcházet z kolejí, jsem teprve vstávala. Potom už to bylo jen úžasné a skvělé. Vlak nakonec stál víc jak o deset euro méně, než jsme čekali a byl pohodlnější, než jsme čekali. Přeci jen jsme si ještě neodvykli na české vlaky, tak nás to stále překvapuje. Dvakrát jsme přestoupili a už jsme byli v ráji.

Opravdu v ráji. Bylo tam nádherně.

První zastávka byla jezero Bled. Nádherné místo. Počasí bylo skvělé, pršelo jen maličkou chvilku. Pěkně jsme si to užili, teda hned potom co jsme našli hostel. Trochu to trvalo, ale alespoň jsme si udělali pěknou procházku. Jezero se nedá pořádně popsat. Musí se to vidět. A upozorňuji, že ani fotky nejsou dostačující na zachycení té nádhery.

Druhý den jsme autobusem vyrazili na Bohinjské jezero. Jestli byl Bled nádherný, tak tohle místo je ještě daleko krásnější a úžasnější. Byla to super procházka. Když jsme ráno dorazili, bylo jezero ještě v mlžném oparu. Dodávalo mu to neuvěřitelně tajemný nádech. Odpoledne, když jsme odjížděli, byla nádherně modrá obloha a konečně jsme viděli i všechno, co se do té doby schovávalo za mraky. Měli jsme sice trochu ušlapané nožičky, ale rozhodně to za to stálo. Měla jsem pocit, že jsem v pohádce. Tenhle výlet rozhodně doporučuju. Byla to opravdu neuvěřitelná nádhera.

 

 

Balkán 15.-18.5.

Tak jak tak na to koukám, tak jsem nic kloudného už měsíc nenapsala. Teda to to ale uteklo. Tak tenktokrát zážitek ze všech nejkrásnější, nejzajímavější a nejzvláštnější.

Cílem tohoto výletu byla Bosna a Hercegovina a po cestě zpět Chorvatsko.

Ale postupně. Odjezd se nám trochu protáhl. Původní čas odjezdu se nám krapet posunul ze druhé hodiny ráno na hodinu třetí. Do autobusu se nás dostavilo o jednoho více, než se nás do autobusu mohlo vejít. Problém byl ale ve krátkém čase - pouze jedna hodina - vyřešen a my mohli vyrazit. Na cestě není moc co popisovat. prostě autobus a málo prostoru. Není k tomu moc co říct. Ale k tomu co jsem viděla.

Bosna a Hercegovina: nejkrásnější země, kterou jsem kdy viděla. Neuvěřitelně nádherná krajina - hory, řeky........ Člověk se do té země musí zamilovat. Tenhle dojem ale dost zásadně narušuje všechno, co tady ještě stále připomíná válku. V Sarajevu, což byla naše první zastávka je celkem běžné, že jsou vidět rozstřílené domy. Docela to se mnou zamávalo, když jsem viděla díry po kulce. Ve zprávách a seriálech to vypadá tak nějak jinak. Tohle je opravdu neuvěřitelný zážitek. Celou dobu jsem si nebyla jistá, jestli se mi tam líbí, nebo jestli tady mám ještě stále strach. Je to zvláštní místo, které vyvolává zvláštní pocity. Ještě jeden zážitek odtud mám, a ten bych přála každému, kdo miluje kávu stejně tak jako já. Bosenská káva je zážitek nad zážitky. Kdo nebudete mít cestu do Bosny, stavte se za mnou v Praze, pokusím se Vám jí uvařit.

Mostar: nádherné místo, kde se prolínají kultury. Muslimskou a křesťanskou část města spojuje most, který je památkou UNESCO. Přesně chápu proč. Je to nádherná podívaná. Nejen na most, ale i na celou historickou část města. Myslím, že nejsem ani schopná popsat jaké to město je. Na každém kroku na mě dýchlo něco zvláštního a kouzelného. Myslím, že bude stačit, když se mrknete na fotečky, a nebo ještě lépe - zajeďte se podívat. Je to zážitek na celý život. Samozřejmě, že tu platí to samé jako v Sarajevu. I tady jsou stále patrné následky války.

mé nadšení nepřecházelo ani na další zastávce kterou byl vodopád Kravica. Fotky mluví za vše. Vypadá to jako fotomontáž, ale není, takhle nádherné to místo opravdu je.

No a už se skoro vracíme domů. Lehké několikahodinové smočení v moři na pobřeží Chorvatska. A pak už jen Split, který mě taky hodně nadchl. Těšim se, že ho třeba ještě někdy uvidím i za bílého dne.

Za bílého dne jsem ale viděla už zase Maribor.Na příjezdu do Slovinska jsme si udělali neplánovanou zastávku na hranicích, při které jsme si ve třičtvrtě na čtyři ráno všichni vystoupili z autobusu a po jednom jsme se šli podívat na pana celníka. Bylo to poučné, alespoň vím, že si jsem podobná i na fotce ze sedmnácti, kterou mám v pasu. Návrat do Mariboru se tedy posunul na pátou hodinu ráno, takže nás na cestě na koleje doprovázelo rovnou i sluníčko.

Vilenica, Lipice, Trieste 17.4.2009

Když opomenu to, že jsem musela vstávat v 5 ráno, a že půl dne šíleně lilo, bylo to celkem fajn. důležitým životním zjištěním bylo, že má sociální fóbie se prohlubuje v závislosti na délce, lépe řečeno na krátkosti mého spánku. Turecké slečny, které seděli na sedadle přede mnou, mi lezly krkem už během první půl hodiny. Vážně netuším, jestli je doma učí se tak blbě smát, ale všechny se smějí tak šíleně vysoko, že na to snad musí mít nějaké kurzy. Příště se jich snad i zeptám.

První zastávka byla naplánována na kávu. mohlo být něco kolem osmé a můj organismus nebyl stavěn rozhodně ještě na nic, ani na kávu ne. Přeci jen, když si tady člověk zvykne vstávat kolem oběda, má touhle dobou ještě hlubokou noc.

Druhá zastávka, ale první zajímavá byla jama Vilenica. No super. Úžasná jeskyně. Moc se mi tam líbilo. Jen už při výstupu z autobusu prý nějaká turecká slečna pronesla: Tohle přeci není Itálie. , ale tvrdit to nemůžu, mám to jen z doslechu. Nic méně, slečny stejně vypadaly, že si zapomněly přečíst přílohu e-mailu, ve které byl program. Pro ně mohla být jeskyně docela silným zážitkem. Pro nás ostatní to byla super podívaná.

A následuje další zastávka. Místo, kvůli kterému jsem do Slovinska vlastně chtěla. Lipice. Kdybych tady nic jiného už neviděla, stejně by to stálo za to. Viděla jsem výcvik koní, stáje i hříbátka. Jedno ale nepochopím, jak tomu koni vysvětlí, aby dělal tak nepřirozené pohyby? Ty koně umí chodit na místě, chodit stranou a křížit u toho nohy, zvláštním způsobem poskakovat a spostu dalších věcí. Vypadá to nádherně, ale proč to to zvíře dělá?

no a blížíme se pomalu k závěru. následoval konečný a hlavně hlavní cíl naší cesty. Itálie a Trieste.

Mně se tedy líbilo v Lipici víc, protože jsem si na koně mohla i sáhnout. vrcholem výletu bylo ale Trieste. Místo, kde se nedalo na nic sáhnout a dokonce tam nebylo skoro ani na co koukat. Nacvakali jsme spoustu foteček a hurá zpátky k domovu.

Pak už jen obrovská večeře a po návratu do Mariboru ještě pěkně na swing do Satchma. No a pak už jen krásnou dobrou noc.

 

Celje 11.4.2009 

No koukám, že to tu trochu zanedbávám, už jsem skoro jako Andulka. Budu s tím muset něco udělat.

Tentokrát jsme se vydali vláčkem do města Celje. Ani nevím co o tom pořádně napsat. Všechno bylo tak nějak super. Počasí bylo nádherný tak, že jsem běhěm včerejšího večera a dnešního dne vyplácala celý hydratační krém, jak si léčím červená místa na svém obličeji.

Cesta vlakem byla nádherná. Úžasný výhled, nádherná krajina - kravičky, ovečky a malá jehňátka. No prostě jaro.

V Celje jsme si pěkně vyfuněli kopec k hradu, který se netvářil úplně zajímavě, ale zdání klamalo. Bylo to fakt super. nádherný výhled, nádherné místo. Dokázala bych tu být klidně celý den. ostatně posuďte, je na několika fotečkách.

Pak už jsme jen nabrali mapky v info centru a vyrazili do města. Marcela prokázala nejlepší orientační smysl, tak nás provedla a dokonce nám ukázala i nejzajímavější místa. No nezbývá, než jí opravdu moc moc poděkovat - jako průvodce byla dokonalá.

No a nějaké poznatky? Mají tu docela dobrou citronovou zmrzlinu. Jo a taky mi to město připomínalo rodnou Příbram. Takže jsem chvíli měla pocit, že jsem zase doma. A hlavně, spálený obličej opravdu pálí....

Výlet do Záhřebu 30.3.2009

Tak po delší době opět zajímavější novinka. Včera jsem jela na výlet. Tedy samozřemě ne sama - jelo nás šest a ač to tak na začátku moc nevypadalo, bylo to super a moc se mi tam líbilo. Tímto tedy ještě jednou děkuji organizátorům za to, jak úžasně jsme se s nimi měli.

Tak tedy.

Ráno, po drobných dohadách na téma jestli v tomto počasí někam vyrazit (lilo jako z konve), jsme se sešli v 7:10 na nádraží. Čas není tak důležitý jako to, že to bylo asi deset minut po plánovaném srazu.  Stále jsme měli ještě slušných pět minut do odjezdu, takže pohoda. Paní co Aničce prodávala lístky, ale měla pocit, že času máme ještě dost, a tak nikterak nespěchala. Když nám náš odborník na místní železnice oznámil, že tady vlaky jezdí přesně, odpočítávala se poslední minuta do odjezdu a my stále ještě neměly jízdenky. Honza ale zachránil situaci neustálím nastupováním a vystupováním do vlaku a z vlaku, a tak i ostatní stačili doběhnout. Hned na přestupu nám bylo umožněno poznat, že i ve Slovinsku funguje pořejadlo o tom, že výjímka potvrzuje pravidlo. Vlak na který jsme měli přestoupit měl v závěru na příjezdu mírné zpoždění minimálně 30 minut. Ale hlavně, že to jezdí přesně. Cesta jinak v pohodě, jen na hranicích mě trochu překvapilo, že jsem m usela třikrát ukazovat pas. Skoro jsem měla pocit,jako bychom něco provedli.

A co napsat dál? No dál to bylo super, jen co jsme vylezli z vlaku, zjistili jsme, že naše  představa, že když prší v Mariboru, tak v Záhřebu nebude, byla mylná. Lilo strašně. Botičky jsem měla během chvíle úplně mokré. Pod heslem, že zážitek nemusí být pěkný, ale silný, jsme se rozhodli nevzdat to a užít si to. Počasí se ale celkem rychle umoudřilo a nakonec z toho byl fakt moc pěkný výlet. Za normálních okolností bych Vás hned odkázala na fotky, ale ještě je nemám. musím je sehnat od ostatních, protože můj foťák prostě nějak omylem zůstal doma. Mohla bych psát o procházce městem, o poště, památkách, hladovém Vláďovi, Perníkové chaloupce a dalších věcech, ale bylo by to dlouhé. Na fotkách někdy v budoucnu uvidíte.

Cesta zpět už byla v pohodě, teda kromě toho, že vlak měl zpoždění.

Výlet byl super. Jen někteří z nás měli mírně uťapkané nohy.

 

Hodina klavíru 18.3.2009

Jak možná někteří víte, tak jsem si tady v Mariboru zapsala zpěv, jako že se konečně naučím zpívat a nebudu se muset stydět, když otevřu pusu. Předmět, který se ale jmenuje něco jako vokální a instrumentální výchova je jednoduše řečeno. klavír. Ano, opravdu zpívat nebudu vůbec. Co mě ale dostalo, byla náročnost hry na klavír tady. Některým  to možná nic neřekne, ale pro ty zasvěcené. Skladbičky mají něco kolem dvou akordů, náročnější mají tři. co mě ale pobavilo nejvíc je to, že jak do nás stále Mgr. Holá rvala informace o kadencích, tak tady se na to nejede. Žádné obraty akordu a tak. No ale to jsem odbočila. Ale hodina klavíru byla vážně neuvěřitelná. co jsem viděla poprvé v životě, byl i vzhled klavíru. Ten klavír, na který jsem hrála měl na klávesách lihovým fixem napsané názvy not. Opravdu bych klavír nemusela v životě vidět na to, abych dokázala něco zahrát. Myslím, že to bude docela zábavné.

A ještě něco málo k mé vyučující. Milá paní, která mě v angličtině pozdravila a pak se rovnou zeptala jestli mluvím německy. Samozřejmě jsem odpověděla, že ne. Bohužel německy. Paní zřejmě usoudila že kecám a celou hodinu už nepoužila nic jiného než němčinu. Díky Bohu za profesorku Dvořákovou na střední škole, která do mě tu němčinu narvala i když jsem se tomu bránila co to šlo. Musím uznat, že v hodině a výkladu mi byla němčina celkem jedno. Člověk pochopí hodně, když potřeba. Moje němčina ale na pani asi velmi zapůsobila a ta se rozhodla, že si se mnou ještě tak nějak lidsky popovídá. No děsný. Tuším, že se mě ptala kde bydlím a jak jsem přijela. U ostatních otázek si nejsem vůbec jistá zda jsem odpovídala na to, na co jsem byla tázána. Ale co, maximálně si o mně paní myslí, že jsem úplný magor. Takový pocit tady mám ale posledních pár dní stále, takže žádná změna.

Tak snad jen závěrem. Ještě jsem neviděla jednu svou vyučující. Trochu se bojím, protože mé jazykové znalosti jsou téměř vyčerpány. Snad už jen základy ruštiny, ale doufám, že na ty nedojde. Upřímně si nemyslím, že by pani zajímalo co dělá maminka za povolání, co za povolání má tatínek, kde bydlím a že mám sestru. To jediné si z ruštiny dnes pamatuju, tak by to mohlo být na hodině hudby zajímavé.

 

Úklid 16.3.2009

Jestli jsem něco opravdu netušila, tak to bylo to, že budu dělat velký úklid hned pár dní po příjezdu. Už od minulého týdne jsme upozorněni na to, že proběhne kontrola čehosi. Jednoduše to znamená totálně  uklidit pokoj. Vytřít, setřít prach a takové ty věci. A teď pozor. Speciálně prosím maminku, aby četla důkladně - myla jsem okno. Opravdu já. Jsem velká a šikovná holčička. Odpustila jsem si posilovna a vzala do ruky hadr a drhla a drhla a drhla. Teda trochu jsem si zapřeháněla - tak velký pokoj nemáme.

Jen doufám, že tyhle násilný úklidovky nebudou každý měsíc. To okno se čistí děsně blbě.

 

 

Oběd 15.3.2009

Čekala jsem na vhodnou chvíli, o čem bych mohla psát. Konečně je tady. Všechny ty ostatní věci, jak se mám, co dělám a tak, odpovídám každému, když s ním telefonuju, ale o tento zážitek se musím podělit.

Už jsem někde psala, že o víkendech si snažíme vařit dohromady, ale dnešní oběd mě úplně dostal. Příprav jsem se tentokrát neúčastnila, protože jsem kecala s Andulou. Možná proto to dopadlo tak dobře.

Tušila jsem, že Honza je neuvěřitelnej, ale jeho dnešní oběd mi vyrazil dech. Tak skvělé plněné bramborové knedlíky se zelím jen tak někdo neumí. slíbila jsem, že zahrnu i zásluhy ostatních, tak dobře - pomáhali mu, ale hlavním aktérem přípravy byl on.

Bylo to vážně úžasné. Vy všichni, co jste si dnes udělali pouze těstoviny, nebo něco podobného, nám můžete jen moc moc závidět.

 Praní 9.3. 2009

Tak tomu bych nevěřila, kdybych to nezažila. S Verčou jsme se rozhodli, že vyzkoušíme místní pračku. Nemyslím si, že bychom byly hloupé, ale naše praní se nám nějak protáhlo téměř na šest hodin. To by nebylo tak zlé, kdybychom neměly po této době vyprané dvoje kalhoty a možná osm triček a pár ručníků. No nastavit pračku, která vypadá úplně jinak než ta moje nebylo úplně snadné, ale dokázaly jsme to. Jen jsme ještě pár minut koukaly do točícího se bubnu. mohli jsme tedy vypadat trochu jako kdybychom doma ještě prali na valše. Takže se omlouváme všem vám doma, jestli nás viděl nějaký slovinec, tak si o nás teď musí myslet, že naše životní úroveň není moc vysoká. Jo a sušička? Tak ta žvýkala moje prádlo asi hodinu a musím přiznat. Vyndala jsem ho skoro ale opravdu skoro úplně mokré. Tak doufám, že příště to snad dopadne líp.

Bowling 3.3.2009

Původně jsem chtěla psát trochu postupněji. Možná to nepůjde úplně přesně po dnech, ale myslím, že o to tolik nejde.

Takže bowling. Opět super. Rozlosované týmy a skvělá šance se seznámit. Protože mi už přišlo několik mailů s tím, že jsem v Mariboru kvůli studiu a ne kvůli užívání si, rozhodla jsem se, že o akcích budu psát méně. Asi mi někdo závidí, tak nebudu dráždit

Bylo to vážně super a mám odtamtud dokonce pár pěkných foteček, tak se na ně mrkněte.

 

Mezinárodní večeře 4.3.2009

Tak po dlouhých debatách jsme se rozhodli jako české speciality prezentovat česnečku, bramboráky, hořické trubičky, pardubický perník a hlavně nejoblíbenější slivovice a rum. To se cizincům vážně líbilo.

Naše část týmu Vláďa, Honza, Klára a já jsme měli na starosti ty bramboráky. Sice nechápu jak jsme to dokázali, ale bramboráky jsme udělali z 5 kg brambor a šílené spousty česneku. V životě jsem nestála u sporáku tak dlouho jako včera. Ale hlavní zásluha za skvělé bramboráky musí být připsána Honzovi. On udělal většinu věcí a hlavně dochucoval a opravdu to stálo za to. Jen jsem Kláru musela naučit, jak správně použít majoránku. Tam byl docela problém. Maminka mě to naučila, tak jsem to předala dál.

Večeře samotná byla super. Spousta skvělého jídla, které vařili studenti. Musím uznat, že se to všem strašně moc povedlo. Snad jediní poláci neuvařili nic, ale nikomu to nevadilo. Měli tolik lahví jakési jejich pálenky a bylo to moc dobré. Vodka s medem je vážně neuvěřitelná.

 

Tak doufám, že tahle stručnost už je lepší. Zájemcům napíšu podrobnosti osobně, tak jak jsem to už učinila s Barunkou, která je v dalekém Norsku.

 

 

 

Tak už

 

Původně jsem měla v plánu napsat hned první den, ale jednoduše to nešlo. Začínám mít pocit, že se tady snaží všechny Erasmus studenty zničit během prvního týdne, aby potom měli klid.

Ale vezmeme to postupně.

 

Cesta 1.3. 2009  5:57

 

Tak cesta byla fajn. Dlouhá, ale společnost byla příjemná, tak to docela utíkalo.

Z Prahy jsme vyrazili v 5:57 a nebyl to zrovna dobrý čas na Kačenčino vstávání, ale co, byla to malá příprava na spánkový deficit, který tady značně nabírám.

To že v Pendolinu se mi bude líbit, jsem věděla, přeci jen když člověk jezdí 5 let do Hradce normálním vlakem, tak je všechno příjemná změna. Ale co chci vlastně říct: Za Pendolino jsme platili nějaký příplatek, nevím kolik to bylo, ale byl tam. Ve Vídni jsme přisedli do ještě luxusnějšího vlaku a nic navíc po nás nechtěli. No prostě je stále ještě trochu poznat rozdíl mezi námi a okolním světem.

Jinak se při psaní o cestě musím zmínit také o našem doprovodu. Přijeli s námi dva kluci Honza a Vláďa. Byli strašně skvělí. Celou dobu nám nosili ty naše strašně obrovský tašky. Zvlášť ve Vídni byli nedocenitelní. Mezi halou, na kterou vlak z Prahy přijíždí a halou, ze které vlak směr Maribor odjíždí jsou pojízdné schody. Super věc, když táhnete spoustu věcí, ale museli by fungovat. Kluci jednoduše vytahali většinu věcí v rukách a musím uznat, že to byl slušný výkon. Minimálně můj kufr se kolem třiceti kilo pohybovat mohl.

 

Příjezd 1. 3. 2009 15:38

 

To nejlepší nás teprve čekalo. První noc v Mariboru.

Na nádraží na nás čekali kontaktní studenti Vládi. My ostatní své studenty nemáme, prostě na nás nějak zapomněli.

Pomohli nám s nastěhováním do hostelu. Myslím, že slovinští kluci velmi rychle litovali, že se nabídli, že nám kufry odnesou. Hostel neuvěřitelný. Recepce ve třetím patře – bez výtahu, cesta po točitých schodech. A když nám dali klíče od pokoje, zjistili jsme, že ty máme v patře prvním. Nevěřili byste, jak blbě se kufry na kolečkách tahají ze schodů. Super zážitek.

Tak už jen stručně: pokoj jsme si pronajali dohromady s vidinou toho, že to bude levnější – nebylo. Za noc 17,50 Euro, to si v Čechách jen tak nedopřávám. A za ty peníze to vážně nestálo. Po letmém seznámení s pokojem nás Slovinci vytáhli ven na prohlídku města.

 

Prohlídka města 1. 3. 2009 večer

 

Konečně jsem neměla pocit, že jsem úplný kretén. Jednoduše jsem si nezopakovala slovíčka jako přihlásit, záloha a jim podobné, tak to na recepci v hostelu nebylo moc slavné. Chvíli jsem měla pocit, že se otočím na patě a jedu domů. Moje angličtina na to fakt nestačí. To bylo ale před tím. Naši průvodci byli úžasní. Po pár minutách s nima jsem měla pocit, že všemu rozumím. Dokonce jsem chápala i vtipy, a to je co říct, protože s tim mívám mnohdy problémy i v Češtině. Bylo to super. Nádherné město, všude se dá jít pěšky a super lidi. Je tady fakt krásně.

Zásadní zjištění ale bylo toho večera to, že místní Laško Pivo je dobré, ale bohužel velmi silné a ráno po něm bolí hlava. Chybami se člověk učí, ale Kačenka moc ne, tak si to další den zopakovala. Ale o tom později.

 

Jo a s mojí angličtinou se to má asi tak, je tu strašná spousta Čechů a Poláků, takže podle toho to taky vypadá. Ale vážně, rozumím opravdu skoro všemu, jen francouzský přízvuk mi dělá problémy. S mluvením je to horší. Moc se mi do toho nechce, tak vždycky nastrčím Vláďu, kterej je v Angličtině fakt dobrej a jednoduše všechno vyřeší. Je ale taky pěkně zákeřnéj. Když zjistil, že to se mnou nebude tak zlé, tak si stoupnul vedle mě a řekl jen „zařiď si to sama, já tu počkám, kdyby náhodou.“ No a ono to šlo. Prostě se snažim. Vidím to tak za čtrnáct dní na plynulou angličtinu. Tady prostě všichni Slovinci mluví skvěle anglicky. My Erasmáci z Čech tu vypadáme jak děti ze školky a to tu jsou i lidi, který Aj normálně studují.

Už teď se mi zdají sny v angličtině a když jsem přemýšlela, co tady napíšu, tak mi ty věty taky naskakovali tak nějak v angličtině. Tak uvidím co bude za těch pět měsíců.

 

 

Oficiální setkání Erasmus studentů 2. 3. 2009 10:00

 

Byly to jen takové oficiální nezajímavé informace, takže tím nebudu zatěžovat. Jediné co bylo trochu zajímavé byl graf, který znázorňoval kolik je tady zahraničních studentů a odkud. Budete se divit, ale vedeme. Čtyři jsme z pajdáku z Hradce, pak tady je několik lidí z Fimky, tři slečny z Pardubic, dva klučinové z Olomouce a několik jich je z Ostravy. Jo a zapomněla jsem na velmi důležitou osobu, je tu jeden medik z Prahy. Je dobré to vědět – člověk nikdy neví, kdy se mu doktor může hodit.

 

Večeře s Erasmus studenty  2. 3. 2009 18:00

 

Je nás tu fakt strašně moc. Skoro jsme se nevešli a kvůli nám museli přidávat stoly. Ale nejprve k cestě. Až si někdo zase bude stěžovat, že mi to trvá, když se někam odchází, seznámím ho s Vláďou. Při odchodu na večeři jsme na něj čekali snad 15 minut. On ale říkal, že to že přijdeme o půl hodiny dýl nevadí, že po nás určitě ještě přijdou studenti ze Španělska. Bylo to těsně, ale přišli chvilinku po nás. Jen pár sekund, protože jsme je předběhli na schodech.

No jednoduše to bylo fajn. Po večeři jsme se už jen přesunuli na koleje kde bylo něco jako seznamovací cosi a potom společně do klubu.

 

V klubu 2. 3. 2009  22:30

Dlouhé to bylo, to ano. A bylo tam moc moc lidí, kteří říkali svá jména a já si nepamatuju skoro nikoho. Dál to radši rozebírat nebudu. Později přidám i fotky, tak uvidíte sa 

 

Tak je to tady

Zítra ráno vyrážím. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem tak strašná fňukna, ale musím uznat, že už teď vím,že se mi bude strašně stýskat. Vlastně už se mi stýská. Strašně ten poslední týden utekl.

Tak příště už z Mariboru.

Ahooooj.

Už se to blíží

Tak už to konečně je na sto procent jasné. V neděli 1. března v 5:57 odjíždíme. Sestava zatím vypadá docela mile a příjemně, tak doufám, že se nám to nepokazí. Už se docela těším. Člověk občas potřebuje změnu. Barunka už mi slíbila, že za mnou přijede, tak doufám, že jí to vyjde, když mně cesta za ní nějak neklapla. Třeba mi pošle alespoň pohled.

A kdo bude chtít poslat pohled od Kačenky, musí jí napsat svou adresu. Strašně ráda píšu pohledy a dopisy, tak mi to klidně umožněte.

Tak příště snad už z Mariboru.

 

Přípravy

Tak už se mi to blíží. Skoro všechny věci už mám zabalené v kufříku, ale odjezd se stále nekoná. Ti více zasvěceni vědí, že jsem měla změnit bydliště k 16. únoru, ale je to zase jinak. Zatím to vypadá, že dřív jak 1. března se za hranice nepodívám. No upřímně, chvílema mám pocit, že se tam nepodívám nikdy. Nevěřila bych, kolikrát se mohou zatoulat dokumenty na cestě Hradec Králové - Maribor. Tak uvidím, ono to nějak dopadne. Nic se přeci nejí tak horké, jak se uvaří. Už teď se mi ale stýská.

Přidala bych sem seznam věcí, které si beru sebou, ale ten několika stránkový dokument se mi sem prostě nechce nakopírovat, ale jistě si dokážete představit, co by asi Kačenka všechno mohla potřebovat na pět měsíců pobytu mimo domov.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ke kurzu vaření

(Káča, 17. 3. 2009 12:28)

Ahoj Janičko. andulku bramboráky raději naučím po skypu, protože jak jí znám, tak jí popis stačit nebude. Také jsem si všimla, že jsi pohrdla mou nabídkou na recept na chléb ve vajíčku. To si budu pamatovat. Adam by jistě nesouhlasil, ten by nepohrdl. Tomu to moc chutnalo. Alespoň to říkal. A Adam nikdy nelže.

Děkuji Kačence

(Janička, 17. 3. 2009 12:00)

Kačenko děkuji za korespondenční kurz vaření, tentokrát zaměřený na majoránku. Mohla bych tě poprosit o díl věnovaný přípravě bramboráků? Aby mi je pak Andulka mohla uvařit? Děkuji ;-) A nebo jí můžeš recept sdělit při skypeování..tam bude mít prostor i pro případné dotazy.
A studentko...co mariborská škola, hm? O té se tu nic nepíše :-)Nebo ještě máte volno?

Majoránka - korespondenční kurz vaření

(Kaca, 9. 3. 2009 8:34)

Ale Janičko to ty určitě víš. To jak na tu majoránku.
Ale dobrá:
1. majoránku koupíme
2. opatrně ji otevřeme, abychom ji nevysypali po celé kuchni
3. trochu si jí nasypeme do dlaní
4. jemnými krouživými pohyby ji v dlaních rozemneme, aby se uvolnila vůně
5. nasypeme ji do připravovaného pokrmu

Kromě použití majoránky umím prý ještě skvělý chleba obalovaný ve vajíčku. Tuto přípravu ale popíši zase příště.
Přeji pěkný den a dobrou chuť
Korespondenční kurz vaření

Káťo?

(Janička, 9. 3. 2009 1:12)

A ta majoránka?? Já chápu, že nejsem Andulka..ale mě to vážně a upřímně zajímá ;-)

Andulko nemohla

(kaca, 8. 3. 2009 21:03)

Kdyby byla Andulka odvážnější, mohla jet taky. Protože je ale srabík, má smůlu a musí si přečíst to, co jí Kačenka napíše.
Přeji Andulce pěkný večer.

Já chci taky..

(Andulka, 8. 3. 2009 18:41)

Kačenko, tak my jsme tě poslali do zahraničí, abys nám přivezla nové poznatky, ale když to čtu.. To jsem tam mohla jet sama.. Jéé, já ti tááák závidím..

Jak na majoránku?

(Janča, 5. 3. 2009 17:18)

Chci být také poučena :-) A klidně nás popisováním akcí dráždi takhle veřejně, my závidíme rádi ;-)

Kačenkooo...

(Andulka, 26. 2. 2009 20:34)

Naše drahá milovaná Kačenko...
Myslíme na tebe dnem i nocí a říkáme si: "Kačenkoo, Kačenkooo!" Ne, vlastně tohle ne.. To křičíváme ze spaní. Každopádně, myslíme na tebe a doufáme, že se ti v neděli podaří bez větších problémů obléknout spodní prádlo, ponožky, kalhoty, triko, svetřík, bundu, zavázat si boty a vyrazit za hranice všedních dní.. Budeme na tebe myslet zatímco pojedeš, až tam přijedeš a dokonce i celou dobu co tam budeš.. Tak se tam v těch dalekých krajích opatruj a hodně nám piš, abychom věděly jak se máš, co děláš, s kym, proč a jak...
Máme tě rády, Kačenko!
Andulka a Janička